Když na Noida přijde touha… stát se filmařem!

Když na Noida přijde touha… stát se filmařem!

Václav Noid Bárta se pro svůj poslední videoklip k písni Moře kupodivů sám postavil před kameru, za kameru, sám si to celé zrežíroval a posléze sestříhal. Jestli ho k tomu vedly nové umělecké ambice, nebo snaha dodat větší autentičnost dílu s intimním textem, je otázka. Technicky tristní výsledek nicméně nezachrání ani záběr na zpěvákovo holé pozadí, ani dekolt jeho (dnes už bývalé) partnerky Gábiny Dvořákové.

Myslí to upřímně

Začátek videa působí jako příslib lyrické podívané. Mírně kýčovitý časosběr s nabubřelým titulkem ,,Paranoid Studio“ střídá panorama zešeřelé krajiny, prolínačka na pohupující se klasy – zkrátka romantika. Člověk skoro začne očekávat něco ve stylu Brabcova Máje. Jakmile se ale na plátně objeví představitel ,,hlavní role”, je ihned jasné, že si v rámci příprav neprojel snad ani Ondřejovu filmovou školu. Jednoho fotogenického rána si prostě zapíchl stativ s kamerou na břehu řeky a zbytek se zřejmě rozhodl uhrát na ,,umělecký záměr“. Na ten se dá elegantně svést, že mu neustále chybí půlka obličeje, často zírá kamsi mimo plátno, což budí dojem, že se v tom směru něco důležitého odehrává, a pravidlo osy – to už je asi pokročilá filmařina, že? Třeba obyčejný nadhoz rybářského prutu se tak v Noidově podání mění v číslo jako z Matrixu.

Ať to není nuda

Do záběru si sebevědomě, jakoby mimochodem, nakráčí rovnou v polodetailu, že by jako první měl přijít větší – ustavující záběr, který děj přehledně uvede časem a místem, Noidovi nejspíš přišlo jako mrhání materiálem. Bezvýznamné přestřihy, třeba z celku na americký plán, apod. jsou opravdu podivné a samoúčelné. Ranní rybaření může někdo považovat za vysoce akční a zábavnou činnost, ale z deseti úhlů ji vidět nemusíme. Tím spíš, když obrazy ze dvou kamer mají úplně odlišnou barvu a výsledek pak působí, jako by se do videa vypůjčila část stopáže odjinud. Prostřihy s ,,ohnivým” efektem jsou pak už taková kýčovitá specialita lokální produkce a daly by se asi přecházet jako záležitost osobního vkusu každého…

Touha… po čem vlastně?

Děj snímku má být o neovladatelné touze, které nemá smysl se bránit, ať už vás přepadne kdykoli a kdekoli. Hrdina si během výletu do přírody uvědomí, že by mnohem radši trávil příjemné chvilky doma se svou milou. V momentu, kdy ,,to na Noida přijde“ se ale začne chovat jako by spíš urgentně potřeboval uspokojit jinou, podstatně méně poetickou potřebu. Spakuje batoh, přesouvá se sponzorským Hummerem, a podle rázné chůze to vypadá, že se chystá svou vyvolenou víc trestat než milovat. Ostatně možná by si to zasloužila za to, že leze do postele v botách…

Noid se začíná svlékat rovnou v chodbě vedle plakátu na film Kajínek – že by se natáčelo u zpěváka doma? Zřejmě záměrný prvek autenticity, ale pořád vyvolává dojem, že si s vytvářením fikčního filmového světa autor hlavu nelámal a celé to prostě spíchl na koleně. Z jeho partnerky jsou pak vidět jen fragmentární detaily, snímané místy z dost zvláštních úhlů. Spíše než o obsahu sporého prádla tak začínáte přemýšlet, na jakou část těla se to tu vlastně zrovna díváte.

Nenaplněný závěr příběhu je vlastně možná výhrou. Co taky s ženskou, která se ráno probudí, párkrát vykoukne z okna, dopřeje si koupel se svíčkami, převlékne se do síťovaných punčocháčů a striptérských bot a jde ladit pózy zpátky do ložnice? Ten rozlehlý statek by asi moc neobhospodařovala. A naopak, pokud je to celé jen fantazie hrdiny – ta je tak přízemní a nezajímavá, že si snad ani nezaslouží, aby se o ní točilo.

Leave a Reply